Odpověď na tyto otázky je jednoduchá. Většina naší společnosti zastává politiku tzv. ideální životní rovnice. Mezi pomyslné matematické sčítance se tak řadí dobré vzdělání, nalezení vhodného partnera, postavení rodinného domu a v neposlední řadě právě také stvoření potomků. Zejména vlastní děti jsou pro mnohé ženy životním cílem. Fungující rodinu, která má dobré zázemí pro své fungování, si přeje každá. Ne vždy je ovšem jejich snům a cílům přáno.
Představme si obyčejnou situaci. Mladá slečna, věkově kolem třiceti let. Říkejme jí Monika. Úspěšně vystudovala vysokou školu, našla si milujícího partnera a společně s ním si pořídila útulný byt. Její kamarádky a bývalé spolužačky jsou vdané, mají rodinu a výsledek jejich životní rovnice se blíží k pozitivnímu výsledku. Společně s přítelem dnes Monika vyrazila na firemní večírek. Ve chvílích konverzace v restauraci přijde řeč na téma děti. Vždy, když vyvstane otázka na toto téma, mlčí. Její vnitřní hlas však křičí a pláče. Chtěla by toho tolik říct.
Na to, kdy si pořídí prvního potomka, se jí ptá většina známých. Každá další otázka o mateřství jí příliš nepřidává, naopak. Cítí se více a více zbytečná. Pocitů méněcennosti stále přibývá. Monika se nedokáže na nic soustředit, myšlenkami stále utíká k neexistující rodině. Zároveň se bojí toho, že se k ní lidé v případě, že dá své pocity najevo, začnou chovat odmítavě. Stane se z ní ta divná, ta která nemůže počít vlastní dítě. Pohár její trpělivosti se však pomalu naplňuje. Pokud by přetekl, Monika by se ocitla na svém absolutním psychickém dnu.
Na to, kdy žena plánuje mateřství a kdy už konečně bude mít dítě, by se jí nikdo neměl ptát. Měli bychom si uvědomit, že tyto intimní dotazy mohou být bolestivé. Nezastávejme k těmto ženám odmítavý postoj a respektujme je. To, že nemohou mít vlastní dítě, si samy nevybraly. Osud si pro ně už tak v tomto směru nepřipravil příliš radostných věci. Buďme k nim a k jejich psychice vstřícní.
